Jmenuji se Daniel Kubelka a jsem Letohraďák od narození. S mou láskou Janou původně Poláčkovou a dvěma syny žijeme v domě pod náměstím, kde bydlel už tatínek mé babičky Vilém Brožek. Tátovi prarodiče byli mlynáři, děda Karel měl obchodního ducha a taky červenou fiatku šestistovku. Mamka je původem z hospodářství v oravských kotárech, děda byl hrdý Slovák, havíř a zedník. Díky jejím prarodičům mám taky maďarskou a polskou krev, což možná zanechává černý knír v mém jinak už šedém vousu. Mám asi kousek všech dobrých i špatných vlastnosti svých předků. Českou improvizaci nebo dědovo puntičkářství, bojovnost, neústupnost a vytrvalost. Dvacet let jsem podnikal v Letohradě na náměstí a nyní už 11 let řídím divadlo a kino v Žamberku. Možná tam taky chodíte.

Jsem týmový hráč a věřím, že cestou ke společnému úspěchu je nebát se obklopit lidmi schopnějšími, než jsem sám, dát jim důvěru i zodpovědnost a naslouchat jejich názorům.

Procházíme obdobím velkých změn. Za námi je třicet tučných let. Letohrad bude potřebovat tým do nadcházející složité doby. Ten vám nabízíme. Jsme jedinou alternativou, pokud nás chcete podpořit, využijte prosím volbu křížkem pro celou kandidátku č.1 - SPOLU pro Letohrad.

Od roku 1992 jsem podnikal / živnostničil, měl jsem nejdříve jednu, později s mou nynější ženou dvě provozovny na náměstí a produkční agenturu. Nyní pracuji jako ředitel kina a divadla Žamberku, které jsem převzal v roce 2010. Postupně jsme se stali nejnavštěvovanějším kulturním zařízením v regionu a víme, že naše předplatné, kina, festivaly a dětské akce navštěvuje i mnoho z vás, obyvatel mého rodného Letohradu. V komunální politice se pohybuji od roku 1998.

Od mala jsem sportoval. Táta zakládal letohradský tenisový klub a hráli jsme celá rodina. Jako většina mých vrstevníků jsem hrál fotbal, v zimě běžkoval a když mrzlo a nastříkaly se kurty, nebo hřiště v Domkách, tak jsme hráli hokej. V létě pak hokejbal, ještě dřív, než se tomu tak začalo říkat. Díky tomu jsem měl to štěstí být v prvním letohradském týmu a Veterán cup hraju dodnes. Bavila mne historie a letadýlka, takže jsem načetl spoustu knížek a lepil modýlky v kroužku Oldy Chládka. Základní školu jsem navštěvoval starou na Komendě a byl poslední třída co měla školu v Rotneku. Po ní jsem zamířil na žamberecký gympl. Vzhledem k emigraci v rodině a kontaktům v kapitalistickém zahraničí jsem měl v podstatě tři možnosti vysoké školy: strojárna, dopravka a hnojárna, a tak jsem v roce 1989 nastoupil na Provozně ekonomickou fakultu VŠZ v Suchdole, plánovači mne viděli někde jako ekonoma, nebo předsedu JZD. Kádrový profil způsobil ještě jednu věc. Mým snem bylo létat, jako ti moji hrdinové RAF. Proto jsem už ve 14ti začal chodit na letiště v Žamberku. Když mi bylo sděleno, že ve vzduchu jsem nežádoucí koupil jsem si první baskytaru a v dílně u bubeníkova táty jsme založili skupinu Sebastian. Po revoluci se nám otevřely možnosti. Komplikovala to ale vojna. Spoluhráči tam už byli. Sekl jsem se školou a nastoupil v prvním možném termínu. Probíhala válka v zálivu a já byl chemik. Naštěstí díky zkracování a civilní službě jsme se brzy sešli a zachytili v 90kách skvělou vlnu svobody a hudby, která se prohnala Českem. Dostali se do finále Marlboro Rock In, vydali dvě CD pro EMI / Monitor a Panton. Projeli české kluby sem a tam. Hráli v Lucerně. Prostě sen. Po návratu z vojny jsem se stal živnostníkem. Od roku 1992 jsem podnikal na malém podloubí na náměstí. Nejdříve malé bistro U slunce, pak obchod s kořením, čaji a orientálním zbožím. S mou láskou, nynější ženou Janou, jsme se rozšířili o obchod s galanterií a dětským textilem. Pak otevřeli další v Žamberku. Já koření vyměnil za tabák a začal provozovat sázkové pobočky v Jablonném a České Třebové. Souběžně měl agenturu, zastupoval svoji i další kapely a pořádal koncerty, festivaly, zábavy. Spousta práce a zkušeností. Zažili jsme experimenty všech vlád, levých i pravých a taky těch letohradských městských. Do komunální politiky jsem se dostal právě díky kultuře. Poprvé, když jsme žádali o zrušení vyhlášky, která podmiňovala pořádání kulturních akcí souhlasem rady města. Byl to pozůstatek komunismu, který neměl oporu v zákoně, ale v Letohradě byl paradoxně stále vyžadován. Po tom, co nám jeden koncert přerušila Městská policie, přestože byl do půlnoci povolen, jsme založili nezávislou kandidátku. V podzimních volbách jsme získali dva zastupitelské mandáty, a dokonce jedno místo v radě města. Popravdě, já tehdy ani moc schůzovat v zastupitelstvu nechtěl, stačilo mi být v kulturní komisi. Hodně se hrálo, vytěžovalo mne podnikání a začalo cestování. S partou jsme jezdili hlavně na východ. Začali jsme poloninami zakarpatské Ukrajiny a každý rok jeli další výpravu. Navštívili jsme Bulharsko, Turecko, Gruzii, Kyrgyzstán, ale taky Tatry a Beskydy, později Rumunsko, Albánii a Makedonii. Podnikali jsme, cestovali a pak přišla rodina, první syn Max a druhý syn Jáchym. Já se mezitím stal i schůzujícím zastupitelem a časem přišla i nabídka od ODS, abych se stal jejich kandidátem na starostu. Byla to právě ODS v koalici s KDU, nezávislými a naší kandidátkou, která oddlužila město zatížené úvěrem po rekonstrukci zámku a připravila jeho rozvoj na léta dopředu. A to zdaleka nepanovala hospodářská konjunktura jako v posledních 20ti letech. Průběžně jsem si doplňoval vzdělání, nejdříve bakalářské a následně magisterské. V roce 2010 jsem se zúčastnil výběrového řízení v Žamberku a vyhrál ho. Nový ředitel měl úkol rozjet novou organizaci FIDIKO a rekonstrukci sálu divadla. Obojí se povedlo. Podařilo se mi žamberské zastupitele přesvědčit o perspektivnosti digitalizace kina. Myslím, že jsem se v oboru rychle zorientoval hlavně díky tomu, že jsem předchozích dvacet let musel každou korunu vydělat sám. Soustředili jsme se na efektivitu a zákazníky. Když jsem divadlo přebíral, byly tržby z vlastní činnosti cca 1,5 milionu korun. Před kovidem jsme se dostali na skoro 5 milionů. Také jsem převzal festival Orlická brána, zachovali jsme jeho charakter a přidali profesionální organizaci a v Žamberku jsou myslím většinově velmi spokojeni. Možná nevíte, že v Letohradě už dvacet let pořádám Pouťfest. To je zásluha bývalého místostarosty Karla Stejskala, který zprostředkoval za město domluvu s nájemcem Jirkou Zvárou. Podali jsme si na to ruce a dvacet let dohoda funguje. V životě jsem prošel mnoho míst. Dvacet let byl letohradským živnostníkem a jedenáct let naplno pracuji pro sousední město. Pro mne je nejdůležitější kvalitní tým. I ve sportu jsem spíše nahrávač. Nepotřebuji přikyvovače a podržtašky. Dobrý lídr, není všemohoucí a pro výsledek se umí obklopit lidmi lepšími, než je on sám.